Soudcem 24 hod denně…
V dnešním článku bychom rádi čtenáře seznámili s nejnovějším nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2609/16 týkající se práva na svobodu projevu soudce.
Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, publikací svých vlastních článků Dopis dezorientovaného běžence a Zpráva o putování do Němec na webu www.pravyprostor.cz, porušil povinnosti soudce, vyplývající pro něj z § 80 odst. 1 a 4 zákona o soudech a soudcích), a to zejména tím, že tyto články dle Nejvyššího správního soudu obsahovaly příběhy, v nichž jsou hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykresleni migranti, pracovníci neziskových organizací a občanští aktivisté, a to za použití vulgarismů, sexuálních a narážek, čímž soudce zaviněným jednáním narušil důstojnost soudcovské funkce a tím spáchal kárné provinění a bylo mu uloženo kárné opatření ve formě důtky.
Soudce se obrátil na Ústavní soud ČR s tím, že namítal, že došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu, neboť nejednal v úmyslu poškodit důstojnost a dobré jméno soudcovského stavu. Tvrdí, že pouze využil svého ústavního práva na svobodný projev a v jeho mezích vyjádřil své názory prostřednictvím literární činnosti (satirické umělecké tvorby) a pokud jsou ve zmíněných článcích uvedeny vulgarity, tak a priori bez dalšího neznamenají nedůstojné vyjadřování. Naopak pro satirický literární styl je příznačné využití vulgárního jazyka pro akcentaci problému či nadsázky, stejně jako v dílech Tankový prapor, případně Osudy dobrého vojáka Švejka. Samotné články prezentoval pod svým jménem a příjmením, kdy se vždy vyvaroval značení funkce soudce, naopak je publikoval pouze jako občan, který vyjadřuje svůj názor. Tedy samotným zveřejněním článků nemohl poškozovat důstojnost soudcovské funkce. Dále soudce zdůrazňuje, že satira je literárním odvětvím, a pokud je soudcům výslovně zákonem povolena literární činnost, pak satira z toho vyjmuta není. Nejvyšší správní soud konstatoval, že soudce ve svém volném čase a občanském životě nemá jednat tak, aby se veřejnost v důsledku jeho jednání dívala paušálně na soudcovský stav jako na sbor nedůstojných osob.
V otázce namítaného zásahu do svobody projevu se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu a konstatuje, že porušení práva na svobodu projevu, jehož se soudce v ústavní stížnosti dovolává, v posuzovaném případě neshledal. Dále podotýká, že soudce nemůže být zcela vyloučen z možnosti realizovat své ústavní právo na svobodu projevu. Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatele, že se soudce při výkonu práva na svobodu projevu nachází ve zcela stejném postavení, jako jakýkoli jiný občan. Je přesvědčen, že soudce by měl být pro veřejnost jistou autoritou a musí tedy pečlivě vážit dopady vyjádření svých postojů a způsob jejich prezentace. Uvedená premisa platí bez ohledu na to, zda se soudce při své literární a publikační činnosti jako soudce prezentuje. Soudce je soudcem „24 hodin denně“, tedy přísnější požadavky na jeho chování se uplatní i v jeho běžném občanském životě, včetně literární a publikační činnosti.
Podstatnou skutečností v nyní posuzované věci se jeví, že příslušné články obsahují poměrně značné množství vulgárních výrazů, sexuálních, násilných, rasistických narážek a naznačují nezákonné jednání v něm uvedených osob (i když lze připustit jistou míru nadsázky), jejich autorem je soudce a přitom jde o komunikaci nikoliv soukromou, ale určenou veřejnosti, čtenářům. V tom mimo jiné spočívá také rozdíl v hodnocení event. nemorálního chování soudců. V jejich soukromém životě (se kterým sice nelze rovněž souhlasit, ale z pravidla se nedotýkají přímo důstojnost i soudcovské funkce ve vztahu k veřejnosti), oproti vědomému literárnímu výstupu soudce na veřejnosti.
V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce zejména povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků, nebo dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována.
Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů č i volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. Ústavní soud k tomu proto v souvislosti s nyní projednávanou věcí dodává, že obdobný závazek loajality a zdrženlivosti soudce je třeba dovodit i ve vztahu k jeho literární činnosti. „každý případ je nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků, místo a způsob projevu a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny.“
Ústavní soud uzavírá, že soudce má představovat jistou společenskou autoritu a musí si tedy být vědom, že veškeré jeho počínání bude veřejností vnímáno citlivěji, ež je tomu u jiných osob. Pokud publikuje satirické texty, které mají zřetelný politický podtext, musí brát na zřetel, že tato vyjádření mohou mít ve společnosti silnější dopad. Postavení soudce je ve srovnání s jinými zaměstnanci státu zcela specifické. Soudce, jakožto přímý vykonavatel jedné z mocí státu, je vybaven nejen výjimečnými pravomocemi, ale i výsadami, kterému umožňují vykonávat funkci nezávisle, nestranně a spravedlivě. Tomu ovšem konsekventně odpovídají i zvýšené požadavky na jeho osobní integritu a na jeho roli pro zachovávání důvěryhodnosti celé justice, které se, mimo jiné, projevují i v jistých omezeních v osobním životě a při výkonu politických práv. Jestliže se tedy někdo rozhodne být soudcem, bere tím na sebe dobrovolně i tato (zcela legitimní) omezení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud odkázal na svou dřívější judikaturu k této problematice a také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoliv soudce nemůže být zcela vyloučen z možnosti realizovat své ústavní právo na svobodu projevu, na straně druhé není výkon takového práva u žádné osoby, tím méně pak u soudce, zcela neomezený, ale zahrnuje určité limity – výkon svobody projevu může podléhat omezení z důvodu zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Soudce se při výkonu tohoto práva nenachází ve stejném postavení, jako kterýkoliv jiný občan, a je lhostejno, zda se při své literární činnosti jako soudce prezentuje či nikoliv. Soudce je soudcem 24 hodin denně a přísnější požadavky na jeho chování se uplatní i v jeho běžném občanském životě.
